K ZAMYŠLENÍ

Úryvky z knihy „Já jsem“ od Marty Foučkové:

"Právě nyní je nutné se chovat láskyplně a lidsky. Pak se nebudeme muset bát ani svého příštího osudu a ani karmických následků."

"Osvobozujícím pocitem je, že můžeme změnit svůj způsob života a začít myslet a jednat jinak. V každé chvíli se snažit, aby byl život radostný, plný světla a lásky."

"Odpouštíme a nehledáme viníka, neboť je nám jasné, že všechno jsme si >>připravili<< v tomto nebo předcházejících životech. A pokud toto vše vědomě pochopíme, staneme se naprosto a dokonale svobodnými.
Je smutné, jak si někteří lidé zakládají na své osobnosti, jak se pyšní krásou, společenským postavením..., někdy pouhým oděvem. Naše lidská maličkost nemá být na co pyšná. Stačí zakopnout, naposledy vydechnout a člověk je na >>druhém břehu<<. Vrátí se, samozřejmě že se vrátí, ale třeba jako žebrák, bez hezkých šatů, bez slávy a krásy."

"V klidu a tichu svého srdce je třeba dobře zvážit svou touhu a připravenost k duchovní práci, abychom se nemuseli v půli cesty vracet zpět, nebo se přinejmenším vyhnuli zklamání. Je nutné očistit charakter a prozářit ho světlem lásky. Necítíme-li se silní, je nutné prosit a meditovat ke světlu ve svém srdci. Kdo se však upřímně snaží a hledá, nalézá. Naše úsilí představuje často dlouhodobou práci, ale má nesmírnou cenu, protože její výsledky si přenášíme stále sebou, do všech dalších životů."

"Uvědomme si, že největší cena  života je láska... Láska jako rozvoj, láska jako růst, láska jako poznání, láska jako všechno. Vždyť Bůh sám je láska".

'"Božská jiskra sídlí stále v našem duchovním srdci. Z ní může čerpat každý, kdo obrátí pozornost do svého nitra a prosí Krista o pomoc. A pokud upřímně a správně prosíme, dostává se nám síly i ve chvílích beznaděje a vlastní zkušeností se přesvědčíme, že existuje milost boží. 

V přístupu k této mocné síle se projevuje naše pokora a láska k Bohu. Každou prosbu musíme podmínit boží vůlí a za poskytnutou pomoc nesmíme zapomenout poděkovat. Je třeba si také rozmyslet, o co prosit, a vyvarovat se malicherných přání. Nabýváme sílu, kterou si nesmíme dovolit žádným způsobem zneužít. Zpronevěříme-li se, jsme karmou opět přivedeni dorovnováhy."

"Cit je ukazatelem toho, jak daleko jsme ve svém vývoji došli. Kdybychom zvířata nepronásledovali a nezabíjeli, mohli by být našimi přáteli. Mají právo na náš soucit a lásku!
Vztah k přírodě a ke zvířatům je mírou naší duchovní vyspělosti. Zvířata jsou nám svěřena jako naši bratři. Dokud k nim budeme agresivní a vraždit je, ať už za účelem konzumace nebo zábavy, dotud budeme sklízet karmický dluh. Pak se na zemi nezbavíme ani utrpení a válek, protože i lidé budou agresivní a budou se mezi sebou zabíjet. Přejeme si být šťastní, obklopeni láskou, ale musíme ji nejprve sami umět vytvářet. Třebaže si myslíme, že nám naše nevědomost dovoluje být soucitnými, pravdou je, že dokud bude chybět láska člověka i ke zvířatům, dotud bude existovat agresivita i mezi lidmi."
Z knihy Marty Foučkové "Já jsem".

"Na tuto dobu je nutné se připravit lepšími morálními postoji. O morálce byly napsány stohy knih, proto stačí připojit pouze jedinou myšlenku. Morálka odpovídá >>velikosti<< ducha v nás. Jak dokonale je zpracováno naše sobecké >>já<<, jak pevně je naše duše zakotvena v >>já jsem<<, v božském bytí, takový je hodnotový systém i morálka člověka. 
Dosáhneme-li pomocí vyvinutého ducha >>Já jsem<< vyšších úrovní, dostává se nám přímého vedení a nejsme vláčeni nízkými vlivy, které na nás působí. Kdo je veden světlem, dokáže harmonicky působit nejen na sebe, ale jeho vliv je zřetelný i v celém okolí."

"Dobrá rodinná výchova je to nejsilnější a nejcennější, co můžeme od života obdržet. Člověk prováděl zbytečné pokusy na opicích, aby se přesvědčil, jak je důležitá péče matky a rodiny. Týrání zvířat si mohl odpustit, protože máme tolik přirozených experimentů v lidské společnosti, že je to až k pláči."

"Děti velmi intenzivně vnímají i citové disproporce, nálady a napětí mezi dospělými. Snažme se proto tyto nesrovnalosti pokud možno nevytvářet a raději nemluvit o tom, kdo nám škodí. Pokud nemůžeme dítěti říci pravdu, je lépe mlčet. Každé slovo, myšlenka a zkušenost se nesmazatelně vtiskuje do jeho mysli.
Je odkázané na naši péči a lásku. Pro rodiče z toho plyne i starost, kde dítě je a s kým kamarádí. Mnoho lidí vděčí svým rodičům za záchranu před špatnou společností, protože v té době ještě neměli dostatek životních zkušeností, aby se jí sami dokázali vyhnout.
Rodiče by se měli o děti zajímat, i když si myslí, že jsou dostatečně dospělé a poradí si samy. Je velkou pravdou, že lidské mládě potřebuje nejdelší péči. A ochranu.
Starost nekončí ani tehdy, když se dítě osamostatní. Stále o nás ví a je třeba, abychom tu byli, kdyby nás potřebovalo."

"U dítěte je prvořadý právě cit a ten může rodič poskytnout svou obětavostí. Láskyplný vztah však nevylučuje důsledné a pevné vedení. Právě naopak. Dítě ví, co se od něho očekává, má přesný řád, zná svůj díl práce, zodpovědnosti i povinností.
Dobré podmínky vytváří a poskytuje pozitivně laděné vibrační pole důvěry a laskavosti. Rodiče mohou nejlépe vychovávat dítě tím, že jsou mu správným příkladem a vzorem."

"Nejhorší je ztráta bezpečí, kterou otec v rodině ztělesňuje. Všichni toto otcové by si měli uvědomit, že dítě poznamenali na celý život. A pravděpodobně i do příštích životů.
Vytvářet a poskytovat pocit jistoty, to je jeho prvořadé poslání. A je jedno jak a za jaké situace se zpronevěřil nejušlechtilejšímu úkolu být své dceři oporou a chránit ji před celým světem."

"Dítě ještě nedokáže rozlišit, co do života patří a co ne. Nezná společenská pravidla a nemá možnost ochránit se před traumaty, která způsobují lidé svou nevědomostí. 
Ani rodiče však mnohdy neznají skutečné potřeby a individuální zvláštnosti svého dítěte, a to zejména tehdy, kdy nejsou delší dobu v jeho přítomnosti. Nevědí, jak se projevuje, nesledují jeho vývoj a nerozumějí mu. Dítě tak musí samo obtížně bojovat a stává se tvrdým a zatrpklým. Negativitu, která se v něm tvoří, pak vrací zpátky do svého okolí. 
V případě nebezpečí nebo z výchovného hlediska můžeme jemně zasáhnout a opatrně domluvit. Vysvětlit, co škodí lidem a co neprospívá jemu. Dítě v tom cítí pokyn z lásky. Má také lepší intuitivní vhled než my dospělí, protože vnímá naše myšlenky a je na ně napojeno. Vnímá, že mu tím chceme pomoci. 
Potřebuje vysvětlit, proč se to či ono dělá nebo nedělá."

"Lidem, které jsme nějakým slovem nebo činem kdy poškodili, je třeba posílat velmi mnoho lásky a světla. Vynahradit a poprosit za odpuštění a světlem rozpustit vlastní provinění. Tím zpracováváme i svou karmu.
Milovat svého bližního jako sebe sama je jednoduché, ale milovat svého nepřítele, to vyžaduje již velkou práci na sobě a velké sebezapření. Je obtížné pochopit, že lásku projevujeme i tím, že svým nepřátelům odpustíme jejich chyby vůči nám a poslechneme Ježíšovy rady: "Modlete se za ty, kteří vás pronásledují." Tím vneseme světlo do tmy a zářivé vibrace naší lásky osvítí a probudí dobro ukryté i v lidech, kteří nás nemilují.
Někdy je situace velmi složitá. Někdo třeba dlouho narušuje nšá duševní klid a rovnováhu. Tehdy musíme bojovat sami se sebou. V takovém případě je nejlépe ve svém srdci této bytosti požehnat, popřát jí štěstí, klid a mír a více se jí už nezabývat. jsou-li rušivé myšlenky vtíravé a stále se vracjí, je to jen třeba opakovat tak dlouho, dokud úplně nezmizí. 

"Opravdového poznání dosahuje jedině vyspělý adept. Mysl představuje obrovskou sílu a obtížně se dociluje stavu prázdna. Zastavte myšlenky! Pokud usilovně necvičíte jejich koncentraci, utíkají jako splašený kůň. 
Pro toho, kdo hledá a zatím neví, kterou cestou se vydat, stačí, dkyž bude zpočátku uskutečňovat cestu lásky. Lásky ke všemu stvořenému na zemi. Lásky k přírodě a ke všemu, co potřebuje naši pomoc."

"Moudrost radí nikoho a v ničem neodsuzovat, neboť nevíme, kde se na své cestě nalézá, a ani pořádně neznáme, kde přesně se nacházíme my sami, protože většinou nedokážeme objektivně posoudit ani stupeň svého vlastního vývoje."

"Je také všeobecně známo, že čím dál jsme ve svém vývoji, tím dříve se vrací vržený bumerang našich skutků. Je opravdu nutné hlídat si nejen své činy, ale i myšlenky. Čím výše jsme, tím rychleji a s větší razancí se nám negace vrací zpět. To je však i velmi dobré znamení. Máme jistotu, že naše snaha je bedlivě střežena a zpětnou vazbou dostáváme okamžitě odpovědi na své jednání tak, abychom mohli rychleji postupovat kupředu."

"Když se nám daří dobře, nic nehledáme. Jsme spokojeni sami se sebou. Jakmile nás však najde zpětné působení karmy, pak křičíme: Proč já a za co, nikomu jsem neublížil! Pohybujeme se často v kruhu, jakoby v kleci za mřížemi a někdy do nich ještě i bijeme, obviňujeme, křičíme...
Cestu utrpením, která na nás možná v budoucnu čeká, však můžeme zkrátit nebo se jí i zcela vyhnout, pokud se včas rozhodneme a začneme na sobě dobrovolně pracovat právě v období, dky se cítíme spokojeni. Začneme-li zpracovávat nedostatky a provinění svého malého >>já<<, postupně získáváme vhled, stáváme se moudřejšími a nedopouštíme se již tolika chyb. Životní zkušenosti nám samy přinášejí rozuzlení, a pokud se objeví utrpení, stává se jen ukazatelem cesty, která nevedla správným směrem."

"Člověk nutně potřebuje odpustit také sám sobě, aby mohl pokračovat v dašlím smysluplném životě a práci, která je základem našeho zdokonalení. Tím, že pracujeme pro druhé, rozvíjíme svůj duchovní potenciál. Naopak ten, kdo promrhá síly a možnost pracovat a tím se vyvíjet, duchovně klesá.
Nikdy také nevíme, ke komu patříme a kdo patří k nám. Představt si před svým duchovním rakem člověka, kterého miluješ - syna, bratra, otce, manžela, a uvědom si, že ten žebrát, kterého míjíš, ten zmrazčený, který tě prosí o pomoc, může být právě nejbližší člověk z tvého minulého života. Pak v sobě objevíš jiný vztah a zachováš se vždycky správně."

"Obtíže s vyrovnáním karmy si na sebe bereme již před narozením. Přistupujeme na prostředí, které potřebujeme k vývoji, k překonání sebe sama, zdokonalení se a naučení něčeho. 
Nenaříkejme nad těžkostmi, protože patří k nám. Snažme se je překonávat trpělivě a s láskou. Proto jsme je také přijali."

"Odpuštění, soucit a láska musí prostoupit celé naše nitro. Zaplavit ho jasem a přinést harmonii do našeho života, která se pak přenese na všechny v našem okolí. Jedině obětavou láskou můžeme vykoupit své dluhy a vrátit zákon karmy do rovnováhy. Tam, kde svítí svtětlo, nemůže být tma. Láska, pravá láska, je světlem."

"Duchovní pokrok vyžaduje mnoho času, trpělivosti, úsilí a zpracování vlastních nedokonalostí. Příprava na završení cesty může trvat roky nebo životy. Zde však platí více než kde jinde: spěchej pomalu!
Často, když hledajícího přivádí ke stromu poznání touha po určitých schopnostech, se mu podaří vylézt na první větev, rozhlédne se a zjistí, že vidí více než ostatní. Pyšně pak sbírá obdiv a nevšimne si, že je ještě mnoho pater nad ním a vršek stromu v nedohlednu.
Pýcha a s ní spojené sobectví je největší překážkou na cestě. Ten, kdo se vyvyšuje nad ostatní, si nepřipouští, že jiskru boží má v sobě každý člověk a může dojít dál, než on sám. I největší zločinec ji v sobě tají, jen ji ještě neobjevil a nenechal rozhořet. Pýcha je projev naší nedokonalosti a toho, že nejsme schopni připustit svoji omezenost a nedostatek pokory.
Nejtěžší etapou cesty je mezistupeň, kdy člověk cítí vlastní sílu, ale nedokáže se ještě ztotožnit s vyšší silou, protože jeho ego ještě není úplně zpracované a rozpuštěné."

"Jakmile pochopíme smysl svého života, přijímáme těžkosti s vděčností, protože chápeme, že můžeme odpracovat v tomto životě alespoň část toho, co dlužíme."